Je zajímavé, jak některé dny dokáží zkazit skoro všechno, co se dá a sejde se v nich tolik neštěstí. Jeden z nich je zrovna čtvrtek 19.4.

Už ráno, když jsem vstal o 15 minut později, mně cosi říkalo, že tento den nebude stát za nic. On sice málokterý den vůbec za něco stojí, ale tento byl opravdu debilní. Takže jsem musel jet jiným autobusem, který byl plný až po okraj (možná i přes), takže jsem si ani během cesty nepospal. Přitom nám hrála příšerná hudba.

Ve škole se samozřejmě nedařilo o nic líp. Nesplněný úkol, o kterém jsem ani nevěděl, test z geometrie, kdy jsem nebyl schopný ani narýsovat opsanou kružnici v trojúhelníku. V chemii jsem dostal minulý test, 4. Proboha, k čemu mě bude chemie? Ani trochu mě to nebaví. Navíc jsem zjistil, že jsem asi ztratil sešit s úkolem, který jsem dělal minulý pátek 2 hodiny. Další předměty  byly  sice bez postihů, ale stejně jsem byl už dostatečně otrávený. 

Po návratu domů jsem zjistil, že můj redakční systém včera odstavil web, o kterém jsem všude rozhlašoval, že už je v provozu. Zbytečně, nikdo se tam nedostal. Neumím prostě napsat ani kus blbého kódu správně. Navíc mně od práce na Warped Times odradila část vlastního týmu.

Už teď se z toho všeho, jak jsem nic nezvládl, cítím hodně špatně, a ke všemu mě přestalo fungovat sluchátko, takže si k večeru nemůžu pustit oblíbenou hudbu.

Jediná pozitivní zpráva, se kterou se můžu chlubit, je první letošní bouřka, která mě teda v tento den zachránila. Ikdyž blesky skoro nebyly a neudělal jsem tak žádný zajímavý záběr, pro začátek stačí.

Teď ale vůbec nemám chuť zítra zase vstávat a 6 hodin strávit ve škole. Takový den dokáže opravdu potěšit. 

Včera (vlastně dnes v noci) jsem konečně dokončil nový redakční systém pro Carmageddon Centrálu. Nad jeho psaním jsem strávil asi 2 měsíce, ikdyž jsem se mu nevěnoval každý den. Celkem dlouhá doba, mně to učení nových jazyků a postupů jde vždycky hrozně pomalu. Ale nakonec se povedlo.

Chtěl jsem udělat administraci přístupnou přímo z webu, abych mohl mít obsah kdykoliv pod kontrolou. Verze StormPHP 1.0, která je tady, má administraci odděleně od webu, což je na správu nepohodlné. Celkem mi to tady teď chybí :D

Přihlášení a registraci jsem propojil s phpbb fórem, které bych chtěl později otevřít, jestli budu mít dostatečnou návštěvnost. Jako editor v administraci jsem použil ckeditor, zatím jsem s ním moc spokojený. Oproti TinyMCE je spolehlivý a nedělá chyby při psaní (nevím proč, ale TinyMCE mě při psaní této novinky 6x špatně umístil obrázek a jednou přestal fungovat správně, takže jej rozhodně nedoporučuju).

Provedení je zase o něco lepší než můj minulý RS, který je tady. Pořád ale musím dost pochybovat, že se tvorbou webů budu někdy živit, protože ikdyž moc chci, trvá mě to dlouho a správné postupy se učím strašně pomalu a špatně.

Návštěvnost webu sice není příliš vysoká, mrzí mě, že novinky nikdo nekomentuje a mám za tu dobu jen pár komentářů od českých uživatelů a pár od anglických modařů, kterým na webu zvěřejňuju módy. Ale pořád nějak doufám, že se z toho jednou stane úspěšnější web.
O prázdninách mě čeká prodloužení domény, sice nebudu mít slevu, jakou teď mají noví zákazníci, ale i tak je to slušná cena, škoda jen, že budu muset zase někoho využít k platbě přes účet a peníze poslat přes zlodějskou Českou Poštu.

Teď si chci dát od PHP volno a věnovat se dál hře Warped Times Pres3nt, mezitím jsem měl čas promyslet některé další prvky a části hry, takže uvidím, jak budou při realizaci fungovat. Až budu mít nějaký zajímavý výsledek, určitě se podělím. To je pro dnes asi vše, pokud máte rádi sérii Carmageddon, nezapomeňte navštívit novou verzi webu, nebo napsat názor na web, budu moc rád.

Už je to hodně dlouho, co jsem naposledy četl knížku. Neměl jsem doteď důvod, a ani mě nevycházel čas. Ale protože musím mít referát do literatury o knižní novince, musel jsem nějakou knížku přečíst. A když už něco musím číst, proč si co nejvíc neusnadnit. Hledal jsem proto knížku, kterou bych nebral jen jako školní povinnost, ale kterou bych sám chtěl přečíst. Původně jsem chtěl sáhnout po Assassins Creed: The Secret Crusade, ale její česká verze má teprve vyjít. Takže jsem si pohledal podobné knížky, které mají základ v herním příběhu a jedinou, která mě vyhovovala, byla Crysis: Legie.

Musím se přiznat, že ze začátku jsem jí nedával moc velké naděje. V recenzi na internetu kritizovali hlavně nehodící se vsuvky mezi příběhem, množství nadávek a nudné části. Nepřidával tomu ani můj pocit z herního zpracování Crysis 2, které nebylo sice špatné, ale zdaleka se nemohlo rovnat prvnímu dílu. Přesto jsem knížku zkusil, hlavně jsem doufal, že se o příběhu dozvím víc, než bylo ve hře.

A musím říct, že to byla opravdu vynikající volba. Sice jsem toho za celý život moc nepřečetl, ale Crysis: Legie je zatím vůbec nejlepší knížkou. Hodně mě překvapilo, jak mě knížka dostala. Byl to pro mě mnohem silnější zážitek, než celá hra. Včera jsem u ní vydržel něco přes 4 hodiny a dnes jsem se už od rána těšil, až se k ní večer vrátím a dočtu ji. (samozřejmě jsem ji četl předtím, nejen tyto 2 dny). S recenzí proto nemůžu souhlasit. Nadávek tam sice bylo celkem dost, ale myslím, že díky tomu to bylo takové pravé a živé. V takových podmínkách se přece hodí občas použít nějaký silnější výraz, podle mě to hodně pomůže takovému tomu akčnímu a přítomnému pocitu. Při čtení jsem měl pocit, jako by se všechno stalo, všechno bylo úžasně popsané.

Zmíněné vsuvky sice byly vloženy do příběhu, ale vždycky měli nějakou návaznost na příběh a doplňovali informace nejen z pohledu Alcatraze. Často popisovali různé jiné zajímavé události, záznamy nebo rozhovory spojené s tím, co se ve městě nebo ve velení děje.

Zpracování příběhu v Crysis 2 a knížce
Dostávám k tomu nejdůležitějšímu, proč celou novinku píšu. Celý příběh jsem znal už ze hry, ale z toho, jak byl zpracovaný tam, jsem neměl žádný pořádný pocit. Na moc otázek neodpovídal a spíš jenom otevíral nové.  

Zato knižní zpracování má hodně pěkně zpracovaný příběh, obsahuje mnohem víc myšlenek, odpovědí a celkově podává děj mnohem přehledněji a zajímavěji. Přesto jsem měl pocit, že je knížka mnohem víc akční, než hra. Ikdyž neodpovídá přímo na otázku invaze a Sephů, vysvětluje toho hrozně moc a podává myšlenky a názory na celou "invazi", takže se dá snadno udělat přehled o všech souvislostech. Překvapilo mě i povedené propojení s příběhem původního Crysis, které dává smysl.

Jestli podle této knížky (nebo jiné podoby příběhu) zpracovával Crytek samotnou hru, musím se zeptat, kde se stala chyba, že je mezi těmito verzemi takový obrovský rozdíl. Samozřejmě na tom má velký podíl možnost podat v knížce mnohem víc informací. Ale přesto si myslím, že to šlo zpracovat mnohem líp a srozumitelněji.
Problém vidím možná v tom, že celý příběh znali, takže jim možná při tvorbě hry nedošlo, které části jsou podstatné pro pochopení všech souvislostí, a které můžou vypustit. A tak se stalo, že ikdyž příběh hry vychvalovali, mysleli vlastně celý ten příběh, ale ne ty části, které byly obsaženy ve hře. Za příběh se určitě stydět nemusí. Problém ale je, že hráči, kteří knížku nečetli, příběh tak skvěle nepřijali, stejně jako já.

Stejné věci se bojím při vývoji Warped Times Pres3nt. V hlavě mám příběh, ale jde o to zpracovat ho tak, aby se hráči dozvěděli všechny důležité detaily k jeho pochopení, ale zároveň hru nezatěžovat zbytečnými detaily, protože na ně už není prostor. Navíc je to ještě těžší, pokud hráči nehráli minulé díly. 
Cryteku se to nejspíš moc dobře nepovedlo. Ale lehké to není, chápu to, určitě je za to neodsuzuju. Game design je hodně náročný obor a je hrozně snadné udělat chybu, nebo neudělat něco přesně podle představ. Možná byli navíc omezeni časově, protože hlavně konec hry mě přišel takový uspěchaný.

Ale abych to nějak shrnul, knížku bych určitě doporučil všem, komu se líbil první díl Crysis a z příběhu druhého dílu mají trochu zmatek a plno otázek. Změnila můj názor na odklon on původního příběhu Crysis 2, teď se mně to možná líbí mnohem víc, než kdyby pokračovali jenom v té jednoduché invazi na ostrovech. Jsem moc rád, že jsem si ji vybral jako první knížku po dlouhé době. Určitě bych s tímto nově založeným zvykem nechtěl přestat a těším se na vydání Assassins Creed: The Secret Crusade, doufám, že mě nadchne aspoň zčásti tak, jako Crysis: Legie.

Dnešní příspěvek nebude obsahovat žádnou zajímavost z mé tvorby nebo aktivity. Jenom se někam potřebuju rozepsat o životě a jako oběť těchto nesmyslů padl můj web.

V poslední době mám totiž pocit, že je všechno špatně. Jako bych žil v nějaké nepovedené alternativní realitě, jako ve druhém díle Návratu do budoucnosti. Vím, že za pár let si musím najít práci, jenomže mě nic z toho, co bych chtěl dělat, nejde. Baví mě učit se v PHP, jenomže nemám programátorské myšlení a matematiku vůbec neovládám, takže o nějaké pokročilejší úrovni nemůže být vůbec řeč. Dál mě samozřejmě hodně baví tvorba her, ale ani tam nejsem na lepší úrovni a jednotlivé části jako například level design, grafika nebo samotný game design znám jenom okrajově a mám pocit, že víc se to snad ani nenaučím. Navíc mě dělá dost velký problém naučit se angličtinu, kterou bych k takové práci asi určitě potřeboval.

S grafikou to taky není o moc lepší. Baví mě, ale jenom digitální, s tužkou v ruce nejsem schopný ani rovné čáry, a to dobrý grafik nesmí. Navíc taky ta moje úroveň :D

Prostě vůbec nevím, čím bych se mohl na PC živit. A živit se něčím jiným, tak to už je úplně vyloučeno. V reálném světě mě nejde vůbec nic. Navíc nejsem vůbec společenský.

Asi největší vliv na moje špatné myšlenky má samozřejmě škola. Proč mě všechno dělá takové problémy? Matematika, chemie, nic z toho nechápu tak dobře jako ostatní. Nejsem si jistý, jestli by to zlepšila větší příprava a cvičení, asi trochu ano, problém ale je, že při té přípravě vidím, jak mě to vůbec nejde, a tak se na to radši vykašlu. Nemám vůbec chuť ani sílu.

Jako by to všechno bylo předem určeno. Ale proč? Proč nemůžu ovládat to, co chci? Trochu závidím některým mým bývalým spolužákům, kteří úspěšní taky nejsou, ale je jim to celkem jedno, protože ani žádné cíle nemají a stačí jim užívat života. A vypadají šťastně. Jak řekl Al Mualim, vědění přináší jen bolest.

Když se ohlédnu za celým mým životem, jako by mě ho někdo chtěl zničit. Vím, můžu za to sám. Kdybych byl silnější a odhodlanější, určitě by to šlo. Ale takový nejsem. Na závěr jedna myšlenka:

Říká se, že máme být rádi za chyby, které děláme, protože se z nich můžeme poučit a stejnou už nezopakovat. Ale co dělat, když se taková příležitost už nikdy neobjeví?